Před měsícem jsme zahájili výstavu Cesta ohně. Během toho měsíce se odehrálo několik nečekaných zvratů a jedním z nich bylo i to, že výstava musela předčasně skončit. I přesto jsme moc rádi, že vás tolik přišlo na vernisáž, a že výstava mohla alespoň dva týdny pokračovat!
Pojďme si připomenout zahájení výstavy a podívat se na ni z jiného úhlu pohledu. Tak říkajíc „skrz jiný objektiv“. Na Cestu Ohně jsem se spolu se zbytkem rodiny neuvěřitelně těšil jako na tu nejvíc punkovou událost svého života (hned po svatbě). Okamžitě mě napadlo, že nebude lepší způsob, jak udělat atmosféře výstavy čest, než pomocí adekvátně punkové techniky. Proto jsem vylovil ze skříně svůj Nikon F100, nakrmil ho černobílým filmem ILFORD PAN 400 a vyrazil mezi lidi lapat fotony na tenkou vrstvu fotografické emulze.
Každý, kdo fotí na analogový film, mluví ad nauseam o tom, jaká je to vzácnost neznát dopředu výsledek, trpělivě čekat a nakonec po dvou týdnech dostat do ruky vytoužené snímky. Ne že bych nesouhlasil, ale pro mě je to o něčem jiném. Je to o zachycení momentu, který v další vteřině přestane existovat a o okamžitém přesunu k dalšímu záběru. Na analogovém foťáku není displej, ke kterému po vyfocení skloníte hlavu, abyste zkontrolovali ostrost a expozici – a zatímco hledíte na kus zmražené reality na digitálním čtverečku, utíká vám všechno ostatní. S analogem v ruce vás nic neodděluje od děje jehož jste součástí.
To je moje Cesta ohně. Je to neustávající pohyb od jedné prchavé scény ke druhé, dokud se neozve *cvak* a film se nenamotá zpátky na ruličku.
–oK